Cestovní deník Jaroslava Gebharta

let do Deathorse proběhl poprvé bez zpoždění a komplikací, jen z kufru nám vyhazuji pití, které jinde nevadilo… ke snídani před odletem si dáváme 6x pizu s vajíčkem a slaninou. Nebyla to dobrá volba, ta kombinace je prostě divná. Za odměnu dostaneme 7. Pizu á12 USD zdarma , to je hezké gesto . Letadlo je téměř výhradně zaplněné muži, snad jen 4 ženy. Po příletu do Deathorse se sháníme po výpravě č. 1 a našem autě. Půl hodiny před jejich odletem do Anchorange stejným letadlem, ze kterého jsme vystoupili se nám ozvali, že parkuji u letiště.

Ale na špatném místě. Navádíme je k nám a popoháníme, aby jim to neuletělo. Auto předávají celé zadělané blatem, poslední dny pršelo a cesta byla hrozná. Dále hlásí dvě praskliny v předním skle. Rychle je odvádíme k odbavení a stihneme prohodit jen několik vět. V autě nalézáme jedno pivo , ceněné sušenky, sprej na medvědy, repelent a ručníky. Zavazadlový prostor zcela zaplníme, ještě rezerva ,kanystr benzinu a cestovní lednička.

V autě nezbývá téměř žádný volný prostor. Vyrazíme po Dalton Highway do Fairbanks. 810 km. Cesta je široka, asfalt snad jen na 10 procentech, vyhýbáme se výmolům a bojíme se odlétajících kamínků. Provoz řídký, za celou dobu jsme předjeli jedno auto a jedno nás. Průměrná rychlost 30-40 mil. Vzdálenosti v mílích, benzin v galonech a teplota ve fahrenheitech. Cestou stavíme u pumpy na konci světa. Dáváme si tam dobrou zeleninovou polévku , tankujeme drahý benzin (42 Kc/litr) .

Další zastávka na hranici polárního kruhu. Rychlá fotka a utíkáme do auta před komáry. Pár štípanců schytáme. Do Fairbanks dorazíme v deset večer. Cestou jsem usnul tak tvrdě, že jsem ani nezjistil, že všichni už vystoupili a prohlíží pronajatý dům. Když je hledám, tak na mně začne mluvit někdo z kamery. Moc si nerozumíme. Naštěstí brzy nalézám správný vchod do domu, který je z druhé strany. Jdeme na večeři do mexické restaurace.

23 hodin a všude denní světlo, sluníčko svítí, bude zapadat tak za 2 rodiny, ale tma žádná. Dávám si dobry steak s hranolkami , ostatní si dávání takový mišmaš, ani jim nezávidím. Jedno pivo cerveza. Musíme umýt auto. Michal z neznámých důvodu promenuje 20 dolaru na čtvrtniky. Teď se bojí, že mu to utrhne kapsu. Usínám asi v půl druhé, pohodinda. Budíky natahujeme na sedmou, zítra park Denali.

Odjíždíme do parku Denali. Ke snídani jsem si dal pizu od včera, ostatní nic. Jedeme asi dvě hodiny. Vybíráme si asi 6 km okruh okolo jezera po pěšině v nízkém lesním porostu. Počasí ideální jako zatím všude. Sluníčko a do 20 stupňů. Po prohlídce si dáváme oběd ( někdo snídani) předkrm, hambač a colu. Objednám si pivo a číšník po mně chce doklad totožnosti! To se mi už 45 let nestalo!Myslel to opravdu vážně a studoval můj pas.

Ameriko kam to spěješ! Ostatní si dali colu a nemístně se chechtají. Tisícovka Kc na hlavu spraví útratu. Ještě před tím udivuji číšníka perfektní angličtinou díky Duolingu, když si u něho objednám papírový box na zbytek hambače. Následně ve walmartu doplňujeme zásoby. Dva plné košíky. Nechybí dvě lahve vína, whisky ani polštář nebo sušené maso. Zase po mně chtěli doklad totožnosti! 🙃Auto praská ve švech. Dneska jen osm hodin jízdy.

Ubytování v městečku Tok. Vloudila se chybička, tak spíme asi kilometr od sebe, Martin a Patrik v sympatickém srubu , zbytek měl k dispozici apartmán s jednou místnosti , dvě manželské postele a Tomáš si ustlal na rozkládacím gauči. Na spaní si dáváme několik doušků whisky. Nepříjemné je, že asi následkem několika trefených děr, auto jeví známky nevyvážených kol a zejména v rychlosti 65 mil nepříjemně kmitá a rezonuje.

K prasklinám na předním skle se tedy přidává další závada a také to vypadá na prasklý tlumící měch. Pojízdní jsme a to je dobře. Cena za galon klesla na cca 4,6 USD. Benzin přejmenovali na Unledid. (Bezolovnatý). Silnice už je hezky asfaltová, široka, jen občas nějaká terénní vlna.

Den začíná frontou na WC a sprchu. Je čas vyměnit ponožky a spodní prádlo. Bojuji s kapslovým kávovarem , nakonec nějaký tmavý nápoj vznikl. Nabíráme zbytek posádky a vyrážíme na Whitehorse, museli jsme změnit plán, pro nedostupné ubytování v původním cíli. Dneska opustíme Aljašku a vstoupíme do Kanady. Hustota provozu minimální. Americká cesta dobrá, za tři hodiny, krátce po jedenácté opouštíme Aljašku a vstupujeme do Kanady.

Na hranici rychlý průběh, jsme tam sami a asi za 5 minut jedeme dál. Kanadská silnice je o poznání horší. Řidič “brzda plyn” neustále urovnává živý náklad. Tomáše za volantem střídá Michal a pokračuje v urovnávání nákladu. Vítá nás Yukon. Vybrali jsme si asi dvouhodinovou trasu v blízkosti toku Dezadeash river. Sprej proti medvědům bereme sebou. Okolo šesté večer už zase vyrážíme do Whitehorse vzdáleného cca 150 km. Za volant si sedá eko-řidič Patrik.

Dělám si o něho starost , už 10 minut nepromluvil. Ve Whitehorse máme zamluveny solidní hotel, je čas tak akorát na večeři. Vybíráme italskou restauraci. Většina si dá burger z bizona, já lososa a Tomáš nějakou rybu s hranolkami. Jídlo zapíjíme bílým vínem a na závěr dezert tiramisu, krém brile a čokoládový dort. Minimální spropitné 18% , útrata za tři 240 CAD. Okolo jedenácté zalehneme.

Budíček v 5:30, (Patrik už ve dvě), v šest nasedáme a vyrážíme na celodenní cestu. Bez snidane. Počasí nám přeje . Kanadskou krajinu tvoří zelené jehličnaté lesy , kterým se postupně prodlužují větve, míjíme hodně jezer a vodních toků, krajinu lemují dvoutisícové hory. Cesta pěkná, široká asfaltová. S Patrikem soutěžím o nejnižší spotřebu. Za dvě hodiny ujedeme téměř stejně 180 km ( už nejedeme mile) a mně to ukáže dvojnásobnou spotřebu!

Další závada na autě! Tomáš hlásí, ze vidí dvě pumy. A to nic nepil. Výskyt medvědů už je ale potvrzeny. Patrik jich napočítal sedm. Proč mě to nepřekvapilo?Cesta je dlouhá, každý ji tráví jinak, stočím se na trestné lavici do klubíčka a zkouším usnout. Martin vyluxoval zásoby jídla, Míchal počítá průměr vesmíru s přesností na atom s konstantou pí zaokrouhlenou na 60 desetinných míst. Patrik mluví, mluví, nedělá tečky ani čárky.

V půl třetí stavíme poprvé na jídlo. Tomášovi se nelíbí barva ubrusu a velí zpět do auta. Prázdné žaludky vydávají šílený rámus. Ve tři odpoledne rozrazíme dveře jiné jídelny. Už není cesty zpět. Tomatovou polévku pro pět a super burger 🍔 pro mne. Servírka mě vyzývá k delšímu rozhovoru marně. Jsem šťastně ženatý. Cestu končíme v osm hodin v městečku Hazelton. Recepční z kolonie Inuitů nemluví anglicky, na stole má položeny telefon, ze kterého mluví překladatelka.

Na nástěnce má fotografie nežádoucích hostů. Kopíruje naše pasy, snad ne taky na nástěnku! Odložíme kufry a jdeme doplnit zásoby. V celé velké samoobsluze nemají kapku alkoholu! Ještě, že máme své zásoby. Večerní poradu prokládáme doušky whisky, na odšpuntováni vína máme jen Patrikův kovový bazmek na krtince na golfovém hřišti. A to se hádal, že není pravda, že golfistovi se dá prodat všechno! Dávám Patrikovi dobrou noc a vnímám jeho zklamaný pohled. Snad příště. Patriku💓.

Dneska opoustíme Kanadu a vjedeme do USA. Vyrazíme brzy ráno a bez snídaně. Řídím první . V noci prý pršelo, jinak kraj je skalnatý a téměř pouštního typu. Silnice pěkná, asi po dvaceti kilometrech před sebou vidíme řadu bobků, největší je uprostřed silnice. To je dobré jsou to hovna říká Tomáš a já o tom nepochybuji. Najíždím tak, aby největší bobek prošel mezi koly středem vozu. Rychlost odhadem 70 km. Rána, sakra nebyl to bobek, ale šutr, který se pod auto nevešel a udělal zářez do plastového krytu motoru.

Okamžitá panika, ve vozidle se objeví nějaký mlžný opar. Kontrolujeme auto, nic z něho neteče, vše funguje, uf! Přetrvávají problémy s nevyváženými koly. Jedeme dál. Stavíme na prohlídku úžasného vodopádu Shannon Falls. Pokračujeme na pozemní hranici s USA. Napětí před imigrační kontrolou. Jde to hladce. Stačí naše pasy. Ke kontrole si vybírají jiné auto. USA okamžitě budí dojem bohatši země. Krajina už je otevřena a objevují se první pole.

Věnujeme se exkurzím pneuservisů. Je jich tady spousta, všechny velké a obsazené. Nechceme čekat. Jen v jednom nám mechanik dotáhne kola , ale problém nevyřeší. Projíždíme Seattle. Opravdu velkoměsto! Mrakodrapy, dálnice má osm pruhů v jednom směru. Provoz hustý. Zlatý Pavlikov! Objevuje se Pacifik. Dnešní etapa bude dlouhá!Prohlídky pneuservisů nám ubraly čas. Na hotel v univerzitním městě Eugene přijíždíme v deset večer, celý den bez jídla kromě chipsů a halls.

Odjíždíme pár km do velké restaurace, která zavírá až v půlnoci. Čekáme dlouhé minuty na uvedení ke stolu. Konečně. Dáváme si steak a žebírka. Za mne zatím nejlepší . Na hotel se vracíme okolo půl jedné. Ráno bude poprvé snídaně!

Snídaně v půl sedmé, slušný výběr, na cestu si s Martinem proneseme banán a jablko. Můžou se hodit, kdyby došly halls. Po pár mílích začínáme opět pneuservisem. Prý za hodinu. Doporučuji počkat. Máme štěstí. Mechanik je šikovný a urputný. Zjistil že pravý zadní hliníkový disk je prasklý. Mění ho za rezervu. Zírám jak se vyndává rezerva. Povolit dva šroubky, vyndat krytku, sešroubovat kliku, klikou rezervu spustit pod auto!

Zkušební jízda. Ještě to není ono. Levý přední disk je zdeformovaný. Mění ho se zadním kolem. Heureka. Auto už nevibruje. Zanecháváme 90 USD, máváme a nabíráme směr San Francisco. Vjíždíme do Kalifornie. Něco jako hraniční kontrola, ale potravinářská. Celník se ptá, zda vezeme jídlo? Bylo mi ho líto, chtěl jsem se s ním rozdělit, ale ostatní ne a do očí mu tvrdí, že žádné potraviny nevezeme ( přitom máme banán a jablko).

Chudák, já vím, co je hlad! Jedeme dál. Přijíždíme k oceánu. Vyskakujeme z auta a vítáme Pacifik. Hezké, ale ještě chladné vody. Následuje Avenue of the Giants s dominantními sekvojemi. Z jednoho poraženého si uděláme houpačku. Nemáme jich dost a tak si ještě zaplatíme 17 USD za dutou sekvoj, která se dá projet autem, naše je ale moc velké . Je to Wau! A teď to Francisco. Před desátou stihneme cestou ještě chcešburger a pomes s colou.

Buráky zdarma jako pozornost. Thanks. Přijíždíme v noci. Zlatý most si prohlížíme v umělém osvětlení z vysoké vyhlídky. Fouká silný studený vítr. Spíme v hotelu, zítra bude snidane👍. Spát jdeme po půlnoci. Spím s Patrikem na manželské posteli. Přitulím se k němu, ale nic. Mám smůlu. Bolí ho hlava. Snad zítra.

Snídaně na hotelu v San Francisku. Patrik je zádumčivý. Po snídani objednáváme dvě robotaxi a necháme se odvést k molu Pier 39 s výhledu na Alcatras. Francisco je krásné. Potkáváme Čechy z Říčan. Pro velký úspěch si robotaxi (waymo)objednáváme i na cestu zpět do hotelu. Pokračujeme do národního parku Yosemite . Víta nás mohutný a dominantní El Capitan vysoký 1000m . Adam Ondra ho zdolal za osm dnů. Patrik je zádumčivý.

Následuje mohutný a vysoký vodopád. Na hotel v pětitisícovém městečku Bishop přijíždíme v osm večer. Restaurace má do devíti, ale nikdo nás nevyhazuje stejky jsou dobré, Michal si objednal mořské plody, servírovali je varící s oblakem páry. 2 lahvinky vína rychle došly. Hraju piškvorky s Brunem. Zatím 4:2, ale zajíce spočítáme až v Panamě, nebo v Praze? Na závěr dvojitá zmrzlina a ještě se nám podaří vyprat prádlo. Hotelový bazén 🏊‍♀️ jsme nevyzkoušeli ☹️byl v provozu jen do desíti. Na úplný závěr malé zastavení s Morganem. Nevím, zda je Patrik ještě zádumčivý, už spí.

Patrik už není zádumčivý. Ráno na hotelu snídaně amerického stylu. Žádný porcelán, talíře ani kovový příbor. Papírové a plastové kelímky, tácky a příbor. Žádné presso, jen kýbl překapávané kávy. Zanecháváme hromadu odpadu a vyrazíme do Údolí Smrti. 🏜️ Vedro 40 stupňů ve stínu a ten tu není. Naše životy visí na vlásku. Zásoby vody dochází. Následuje solné jezero a nabíráme směr město hříchu Las Vegas. Úžasné. Obdivujeme fontánu a navštívíme kasino 🎰.

Vyhrát pár dolarů nakonec není problém, stejně jako vše prohrát po dobré radě 😄. Opouštíme Vegas a jedeme okouknout Hoovrovu přehradu. Z hráze visí obrovská vlajka USA 🇺🇸, zítra se bude slavit 🎊 250 let vzniku USA 🇺🇸. Do cíle daleko, po cestě si vybíráme thajskou restauraci. Nachází se na samém konci městečka Kingman. Asijská servírka staršího věku bojuje s angličtinou jako já. Objednáváme předkrm , 4x něco a dvě kachní polévky s nudlemi a pití 🥃.

Servírka slibuje fotbal v televizi a přináší vodu. Dlouho nic. Fotbal si pouštíme sami a čekáme. Konečně dostáváme 4x něco, potom předkrm, nakonec jednu polévku. Somruji alespoň kousek jídla, někdo se rozdělí, někdo má sám málo ☹️. Pití nedostaneme vůbec a polévku dostávám, když už musíme jít. Vyhrožujeme nízkým hodnocením na FB , platíme a odjíždíme do cílové destinace Tusayan. Ještě tři hodiny jízdy. Řídí Tomáš, zbytek posádky je country.

Přijíždíme pět minut před půlnocí, Tomáš chce jet dál, ale bereme mu klíče 🔑 od auta 🚘 a jdeme zalehnout. Proč vychlazení plechovky piva trvá tak dlouho?

Na ujeté km jsme v polovině cesty. Cca 7500 km. Dnů zbývá asi 12. Po snídani doplňujeme zásoby v místním obchodě. Grand Canyon a řeka Colorado není daleko. Wau. Nádhera. Fotím si tetovaného lebkouna. Pokračujeme dál. K řízení stačí držet volant rovně a mít nohu na plynu. Tempomat prý nefunguje, ale možná s ním jen neumíme. Glazed donuts nám dodávají energii. Dostáváme se na “cestu do pekla” vede po obvodu masívu, pod námi hluboká rokle.

Žádný provoz jen musíme dávat pozor na krávy 🐄 pasoucí se na silnici. Cílová destinace patří k obřímu, very big obřímu měděnému dolu. Druhý Grand Canyon. Největší náklaďáky 🛻 v něm vypadají jako dětské hračky. Okolo sedmé se ubytujeme v místním motorestu a sháníme restauraci. Mají ten svůj svátek a je sobota večer. Dvě restaurace i pizzerie jsou zavřené. Na parkovišti místní odpalují ohňostroj. 🧨 Pro večeři musíme na benzinku⛽️.

Odhodlal jsem se připravit si hot dog 🌭 . Nejdříve papírová krabička, vybalit rohlík, rozpůlit , vložit a dát do mikrovlnky, potom už jen doplnit ingredience. Vida, nebylo to tak složité. Večeři si servírujeme na kapotu Denali. Hot dog 🌭 se mi povedl, postupně mi ostatní dávají ochutnat jejich menu. (Nikomu to nechutná) 🤮. Den končíme na pokoji při lahvičce whisky 🥃 mudrováním o nekonečnosti vesmíru. Je vedro 🥵 venku i na pokoji, klimatizace řve.

Odjezd v 6:00 bez snídaně 🥞. Spánkové skóre nám kazilo horko 🥵 a hlučná klimatizace. Dneska nás čeká dlouhý přejezd do Texasu k mexické hranici. Cca 1050 km plus minus nějaká ta míle. Cestou žádné zajímavosti. Pouštní suchá a písčitá krajina, nízký porost tvoří chuchvalce trávy, případně kaktusy. První kafe si dáváme na benzince v poledne. Kvalitní dálnice a hned vedle železnice 🚃 nekonečný vlak. Čtyři lokomotivy 🚂 🚂 vpředu, desítky vagonu, na některých dva kontejnery na sobě a vzadu zase 🚂.

Patrik řídí a prohlíží si kamiony zprava. Do cílového městečka Del Rio přijíždíme v sedm večer. Ubytování v pěkném hotelu Holliday Inn Expres. Recepční doporučuje restauraci a přidává poukázku na předkrm zdarma pro každého. Texaská restaurace žije, televize s fotbalem, hlasitá hudba. Muži s širokými kovbojskými klobouky 🎩 na hlavě. Předkrmy nás zasytí a teď ještě hlavní chod! Všichni si k pití objednali nějakou limonádu, já pivo 🍺, no pivo, takový rádler s pomerančem nahoře.

Ale dobrý 👍🏼. Lahvinka červeného vína na závěr, ještě kontrola věku Michala a můžeme nalévat. Bruno nemá nárok. Oči nám lezou z důlků. To nedáme, zbytek si necháme zabalit na cestu. Platíme jen okolo 25 USD na hlavu. 👍🏼Zaměstnankyně v tričku s nápisem “miluji svoji práci “ jde po nás uklidit. Funíme a těšíme se do bazénu a vířivky. Bude deset hodin, venku odhadem 35 stupňů, bazén 32 a vířivka 40. Miluji 🥰 Texas! Krásný relax, tedy kromě Tomáše a Patrika, kteří šli šopovat a umýt 🧼 auto 🚙. Na dobrou noc 😴 si dáváme kalíšek whisky. 🥃 zítra opustíme USA 🇺🇸

Při pohledu na rozpálený topinkovač věnujeme tichou vzpomínku mistru Janu 🔥. Vyrazíme v sedm ráno. Mexická hranice není daleko. S bohem milovaný Texas! Na americké straně hranice bez zastávky, na mexické také hladce, ale musíme zastavit a vyřídit papíry k autu. Potřebujeme fotokopie. Celnici nás do Mexika poušti zadním vchodem pěšky. Otvíráme plechová dvířka a jsme přímo v pulzujícím Mexiku. Kopírku najdeme v samoobsluze, je to tu běžná praxe.

Vracíme se a pokračujeme ve vyřizování. Úředník postavy 12 letého chlapce bedlivě kontroluje vyplněné údaje. V pořádku až na Michala a Tomáše. Stejné chyby, stejné potíže. Do hodiny ⏰ jsme v Mexiku. Rozdíly oproti 🇺🇸 vidíme okamžitě. Horší silnice, krajina nezajímavá, zelená, ale křovinatého typu. Kolem silnice dost odpadků a žádná odpočívadla, málo benzinek a ještě bez zázemí. Obsluha pumpy nám tankuje sama a při tom nám stihne umýt okna.

Vyslouží si za to dvacku. Cesta dlouhá, v autě si pouštíme fotbal. Španělsko 🇪🇸: Portugalsko 🇵🇹 1:0. Poprvé platíme za dálnici. Venku vedro, slunce 🌞 pod mrakem. Hodně policejních hlídek s radostně blikajícími majáky. Do cíle dorazíme po setmění, bez zastávky na jídlo. Dneska asi 1100 km, celkově 9300. Kdo říkal, že je to do Chorvatska daleko? Odměnou je nám solidní hotel s vlastní restauraci a bazénem. Oblast je hodnocena jako nebezpečná, ⚠️ neopouštíme rezort.

K večeři jsme si objednali tacos a Wau jídlo servírované vařící ve speciální nádobě připomínající kotel z lávy. Nechyběl přípitek tequilou se solí, pepřem a limetkou. Na samý závěr jdu s Michalem a Brunem vyzkoušet bazén. Teplý a příjemný, jen vířivka chybí. Zkoumáme vysokou palmu, tvrdím, že je to fejk z betonu. Možná neni.😉

Rychlá servírovaná snídaně na hotelu , opouštíme Tampico a míříme prohlédnout indiánské pyramidové stavby Pyramide de los Nichos patřící do archeologického naleziště El Tajin. Jedeme, platíme mýto, bohužel na druhé mýtnici nám chybí asi 50 pesos . Kartu neberou, dolary nám nevymění. Chtějí jen efektivo! Musíme zpátky a hledat ATM. Naštěstí brzo objevíme neoficiální sjezd z dálnice do malého městečka Naranjos. Projedeme 40 metru po nezpevněné cestě, chceme najet na asfaltovanou cestu, když narazíme na výběrčího mýta s kloboukem v jedné ruce a mačetou v druhé .

Poslušně mu přispějeme, stejně jako auto před námi a jedeme natankovat a vyměnit peníze. Kurz nevýhodný, k tomu poplatek, jako všude. Na dálnici se vracíme nájezdem pro místní a za menší poplatek. Dohlíží na nás ozbrojenec s dlouhou zbraní. Cítíme se bezpečně. V poledne dorazíme do El Tajin. Obklopí nás místní trhovci, kteří si přivezou své stánky až k našemu autu. Marně, nemáme nakupovací den. Cestou k pyramidám nám krojovaní muži zatančí taneček a pak už najímáme průvodce za 50 USD a dozvídáme se, že zde okolo roku 1750 nalezli asi 40 pyramid z období let 400-1200.

Kmen Totonaků v čele s náčelníkem Puškou, který pyramidy vybudoval, měl být úplně mírumilovný, bez válečníků. Počítali do dvaceti a hráli si takový fotbal s 3,5 kg těžkým míčem a vítězové byli odměněni tím, že mohli být obětováni. Z toho měli upřímnou radost. Odjíždíme bez dárečků ( některé byly hezké). Pokračujeme do cile dnešní etapy města 🌆 Minatitlan. Cesta dlouhá. 1000 km to bude. Poslední úsek jede Tomáš. Hodinu ve tmě.

Není vidět na díry. Denali kvičí. Tomas to zvládnul. Za odměnu mu zazpívám “dlažební kostku” a pustím “Dam si čaj “s Nikolou Ogrodnikovou. Radostí těžko hledá slova. Odložit kufry a hurá na večeři přes půl města. 🌃 podnik moderní, na celou stěnu promítají videoklipy. Místních je stejně jako nás, servírka se od nás nehne. Dáváme opět tequil. u, coronu a piňakoladu. Přetahujeme se o jídlo pro čtyři 4️⃣. Roztavený sýr 🧀 natahujeme přes celý stůl.

Před spaním ještě vybereme ATM. Už máme vývrtku na víno z Kanady 🍁 ale zase nic. Dneska spíme každý sám. Stýská se mi po Patrikovi

Servírovaná snídaně na hotelu a rychle odjíždíme . Okolo poledne projíždíme podél Mexického (Amerického) zálivu. Potřebujeme dolít olej, to je naše štěstí. Úžasná písčitá pláž 🏝️ klidné, hodně pozvolné moře 🌊 prohřáté snad na 30 stupňů. Koupačka já a mládež. Ostatní po kolena. Příjemné osvěžení a jedeme dál. Náš odpolední cíl mexické San Francisko. Větší město s historickým centrem. Na závěr zmrzlina 🍦 a pokračujeme na hotel. 🏨 poslední noc v Mexiku.

Hotel Aqua nabízí bazén, ale nejdříve jdeme do kvalitní restaurace na večeři. Objednávka se mi povedla, steak 🥩 na kovovém podnosu a k tomu Bohemia clara. Ještě zelený nápoj místo tequily. V hotelu dáváme bazén, zatím nejslabší. Nemá vířivku, ale má nad sebou plachtu proti listí 🍂 a jinému znečištění. Síť vše nezachytí, takže mezi tím plaveme. Voda chladnější. Dlouho se nezdržíme.

Na hotelu máme domluvené balíčky místo snídaně, chceme vyjet hned v šest. Den nezačíná úplně ideálně. Patrik nestíhá ranní hygienu . Ví, že má problém. Bude veřejně odsouzen a hrozí mu trestná lavice. Ve stresu zapomíná plavky na pokoji. Kritika před nastoupenou jednotkou ho stejně nemine. Jak později zjišťujeme, nejsou to první zapomenuté plavky 🩲. Bruno přiznal , že plavky 🩱 také už pár dnů nemá. Nás cil Yucatan pyramidy Májů Chichén Itza.

Najímáme průvodce za 50 USD a vyrazíme. Ještě není půl deváté a venku vedro a vlhko. Na příchozí cestě se najednou Martin hroutí k zemi. Chtěl se chytit Bruna, ale ten nechtěl být obětován. Špatně došlápl, zůstala mu odřená noha a roztržené kraťasy. Okoukneme dvě pyramidy a opět jejich arénu pro fotbal. Góly dával jen kapitán, který hrál na vyvýšeném místě, když vyhráli, byl obětován . Průvodce dodává, že to je důvod, proč mexické mužstvo nevyhrává.

Obětování ani moc nebolelo, protože mu nejdřív zlomili páteř a až potom vyrvali srdce. ♥️ šikulkové! Jako poslední atrakci jdeme vyzkoušet koupání v 50 m hlubokém jezírku Cenote, kterých jsou tady prý stovky. Dostáváme plovací vesty a sestupujeme do podzemí. Voda čirá, osvěžující, skáčeme asi z pětimetrové výšky, jsme happy. Při odchodu si vzpomenu na vychvalovanou úroveň mexického zdravotnictví a že jsem doma nestihl preventivní prohlídku.

Ulehnu na podlahu a měříme čas příjezdu zdravotníků. Jsou opravdu rychlí. Nechám si třikrát změřit tlak, natočit EKG, změřit teplotu a hladinu cukru. Vše na úrovni celoživotního sportovce! Cestou z jeskyně vycházím schody v doprovodu Patrika a zdravotníka, asi v polovině cesty opět ulehám, matně si vzpomínám na nosítka. Pro mnoho turistů strhující zážitek. Na cestu dostávám iontový prášek a nějaké léky, nejdřív prázdnou krabičku a potom i plnou.

Vše zdarma. Cestou k doktoru mě doprovází Tomáš, Patrik vše dokumentuje, aby na mně měl vzpomínku. Dehydratace a úpal jsou prevíti. Cestou na hotel ještě dvě policejní kontroly, dokonce ukazuji obsah své ledvinky. Z vděčnosti zde zanechávám svoji jedinou policejní nášivku. Četníci mávají a my jedeme dál. Dvě hodiny zpoždění. Překračujeme na hranice do Belize. Na jejich straně mají otevřeno do 20 hod na pojištění auta 🚘 přijíždíme v 19:50, ale nakonec nám pomůže posun času o hodinu zpět.

Hranice nám zabrala asi hodinu, zaplatili jsme za desinfekci auta, za parkování , pojištění a kauci🙃. Na ubytování ve vile starší Belgičanky přijíždíme za poctivé rovníkové tmy někdy po deváté. Do večera se ještě jednou ukloním až k zemi. Snídani mi snědl Tomáš a večeři vynechávám. Ráno ještě Patrik tvrdí, že mu Belgičanka večer ťukala na jeho dveře🚪, ale nepředložil žádné důkazy.

Snídaně u Belgičanky, která se chlubí tím , že její dcera vylezla na El Capitan. Projíždíme Belize a vjíždíme do Guatemaly. Na hranici měníme peníze za jejich kecaly. Osoby rychle, zdržení zase jen s papíry k autu. Cestou využíváme službu místního pneuservisu, vše se odehrává na ulici. Jedno kolo jsme ohoblovali až na kovovou výztuž. Cestou stihneme výstup na pyramidu Xunantunich, ke které nás přiblíží přívoz přes úzkou řeku.

Na ubytování přijíždíme za tmy a ještě po hrozné silnici. Hledáme vstup do hotelu. Originální ubytování je postavené na dřevěných kůlech , musí nás na místo dopravit lodi. Dlouhé lávky nad mangrovniky, široké řeky. K večeři dostávám krvavý biftek, jen ochutnám. Pak už nevim. …

Zůstáváme na ubytování o den déle. Nejsem happy, dostávám 24 hodin na zotavení. Zbytek výpravy kromě Tomáše odplouvá na celodenní výlet k ústí do moře. Po návratu se plám Bruna, jaké to bylo?Dobré. Díky okolnostem se seznamujeme s Poláky, kteří jsou zde pracovně a opravují lodě 🚢, Večer pijí jako Dánové. Další Američan vyzve Bruna na šach. Neměl to dělat. Nechápe, za chvíli prohrává 5:0. Koukáme se na fotbal Argentina 🇦🇷 - Švýcarsko 🇨🇭.

Odpoledne jsem měl vynikající vývar a v noci divoké sny. Samí šachisti táhli přes hranice objemné věci a ty procházely mým břichem! . Pod ložnicemi máme řeku, vydatně prší, ☔️ v Guatemale jsou povodně, my se jim obratně vyhýbáme.

Opouštíme naše vodní ubytování a míříme do Salvadoru. Cestou navštívíme další pneuservis přímo u silnice, neděli tady nedrží. Služby dobré a ani nás nechtěl okrást. Ještě jedna vyhlídka na jezero a na hotel 🏨 dorazíme už v sedm 7️⃣ večer . Vítá nás usměvavý strážce s dlouhou brokovnici. Nechci nic, jen spát. Bohužel Tomáš a Patrik to nechápou, omezují mě na osobní svobodě a nutí mi nějaký vývar , když jsem si před tím dal půl balíčku kyselo-sladkých žížalek ještě z domova.

Kluci si chválí večeři, prý druhá nejlepší po Texasu , žebírka, steak, krevety, nechybí losos 🍣 …Ostatní jdou po večeři vyzkoušet lákavý bazén. Z venku je dlouho slyšet hlasitý kravál, už to nejsme my, ale nějací Mexičani.

Michal začíná den v šest ráno boucháním na Martina. Bruno mu obsadil 🚾 a už nejméně půl hodiny ho odmítá otevřít. Posnídáme na hotelu a vyrazíme směr Honduras 🇭🇳. Na hranicích se ihned stáváme lovnou zvěři. Vrhne se k nám několik naháněčů a měničů peněz. Ti mají v ruce štos bankovek a křičí “one dolars”. Jeden nahaneč běží v tom vedru před naším autem asi 100 metrů a ukazuje, kde máme zaparkovat. Za mne si ten dolar 💵 zasloužil, zbytek posádky nesouhlasí a tak nic nedostává, přesto s námi ještě zůstává.

Systém odbavení je tak složitý a odehrává se na rozlehlém území, ze bez nich to nejde. Nastupují těžší váhy, dva s motorkou jedou před námi a ukazují kudy kam. Klasicky, foto, otisky, nějaký poplatek.. Chtějí naše zavazadla do rentgenu. Nejdříve ukáží na Patrika, tomu naskočí pupínky, protože tam má nějaké škeble, ale hned si to rozmyslí a ukáží na Bruna. Z batohu mu vyndávají pekelný stroj! A za ním šachové figurky!

Není to pekelný stroj, ale šachové hodiny ⏰. Můžeme dál. Celkem na Salvadorske straně strávíme asi dvě hodiny. Jejich průměrná měsíční mzda činí cca 500 USD. Naháněči po Tomášovi chtějí 20, 40, 60 a nakonec celkem asi 150 USD, on je chce zase po nás z auta. Nesmlouváme. Na Honduraské straně obdobně, průvodce s námi stráví asi dvě hodiny a nakonec si řekne o 250 USD. Tentokrát nesouhlasíme. Nabízených 50 USD rezolutně odmítá.

Zvažujeme, jak by se nám mohl pomstít. 50 USD by bylo naše vítězství, 250 debakl. Nakonec to skončilo nerozhodně, dostane 100 USD. Jsme lehčí o 250 USD a vítězně vjíždíme na černém Denali do Hondurasu. Dneska nás čeká ještě druhá hranice Honduras 🇭🇳- Nikaragua 🇳🇮. Honduraská strana ještě podle popsaného scénáře, navíc se ke mně přidává asi 6 letý chlapec a loudí one dolar 💵 Kdybych ho měl, tak mu ho dám, proto dostane alespoň poslední čtvrťák a jako bonus mu na tričko stříkám svůj parfém výhodně zakoupený u Kauflandu v Rakovníku.

Nikaragujská hranice alespoň modernější, s autem musíme do desinfekce. A zase foto, dokonce poprvé chtějí vidět očkovací průkaz a žádají dokonce telefonní číslo a zase ty doklady k vozidlu. Skončilo nám pojištění auta a tak platíme na zbytek dnů. Nakonec na hranici strávíme 2 hodiny a to jsme vlastně stále první na řadě. V Nikaragui první dojmy smíšené, slušné silnice a na nich povinně max. rychlost 50. Zbylé značky s vyšší rychlostí už neplatí.

Před první policejní hlídkou nás protijedoucí dlouho dopředu varují. Nemají o nás zájem. Tou padesátkou jedeme až do noci na prohlídku zářícího vulkánu. Cestou zažijeme dopravní zácpu v Managui. Co by jsme dali za padesátku. Šokuje nás řidič autobusu, který je plně obsazen, otevřené přední i zadní dveře 🚪, ze kterých pasažéři ukazují změnu směru jízdy z pruhu do pruhu a zase zpět. Na vstupu k vulkánu platíme 6x 10 USD, noční šou je výraznější a jednou dražší.

Dostaneme náramky a měníme bankovky, na našich USD se jim něco nezdá. Na vyhlídku pouští vždy skupinu asi 100 osob, auta, motorky 🛵. Wau se nekoná, vulkán je zakrytý mlhou☹️. Snad příště. Už se nemůžeme dočkat ubytování, přijíždíme do městečka Masaya. Hledáme hotel. 🏨 v ulicích se tomu nic nepodobá, tady bydlet nechceme. Vše dobře dopadlo, otevřely se neprůhledná vrata a za nimi úplně jiný svět . Sympatický majitel nás vítá a radí kam jít na večeři.

Je to 800m mírně z kopce. Poslední 4 dny jsem ušel v kuse maximálně 100m. Hlad mi pomáhá. Restaurace pěkná, jsme tam jediní hosté, pro místní asi drahá. Dávám si dobrou polévku a třetinku piva. 🍻 Mražený půllitr vykouzlí dokonce pěnu. Ostatní si daji jídla neznámého druhu a vše zakončí dezertem. Cesta zpátky, náročná, to je dálka! Objednáváme na hotelu balíčky jídla na ráno a ještě chvilku využít wifi. Dobrou 😘.

Ráno dostaneme od hostitele na cestu asi 3 litry 50% džusu🥤, odhadem dvacet uvařených vajec, pro každého sendvič, kávu a radu ať nepijeme pořád tu colu. Trochu ještě pomluví Kostariku🇨🇷, že na hranicích dělají problémy a pak nám naposledy zamává. Cesta přes Nikaraguu ve znamení padesátky, autobus před námi to ještě brzdí, když nabírá cestou děti do školy. Ty starší jedou na motorkách. Na hranici Nikaragua 🇳🇮- Kostarika 🇨🇷 poprvé nejsou naháněci.

Vida jde to i bez nich. Čisté moderní prostory, jen času tam trávíme hodně. Úředníci jsou alespoň usměvaví 😀. Projdu pasovou kontrolou, rentgenem zavazadla a za odměnu navštívím baňos. Celník mi otevře automatické dveře a vypustí na parkoviště 🅿️. Zjišťuji, že nemám mobil. Průser. Vracím se do haly, plynulou španělštinou vysvětluji, že se musím vrátit na celé kolečko, celník chápe a v klidu mě pouští. Na baňos ale mobil není ☹️.

Poslední možnost, vypadl mi v autě? Heureka! Auto už je také prohlédnuté a tak můžeme pokračovat na objednanou atrakci jízdu na “zip lajně”. Zážitek máme objednaný a zaplaceny pro tři 3️⃣, dva neprošli váhovou kontrolou a já zdravotní. Celou cestu nám prší ☔️ a osobně nevěřím, že se atrakce bude konat. Přijíždíme do Ski Adventures Arenal Park a prší ještě při odchodu z parkoviště 🅿️. Potom jako zázrakem pršet přestává a Tomáš, Michal a Bruno získají svůj zážitek.

Bruno, jaké to bylo? Dobré 👍🏼. Asi ve čtyři 4️⃣ odjíždíme. Ubytování nemá být daleko, no nemělo být. Nakonec jsou to asi 4 hodiny jízdy, tma je už v šest 6️⃣ a jízda za tmy nic moc. Šťastně nalézáme ubytování opět u starší majitelky původem z Holandska. Ještě vybíráme mexickou restauraci vzdálenou asi 2 km. Cestou restaurace obsazené, mexická úplně prázdná. Patrik sice hlásí , že vzadu lidi jsou, ale to ve skutečnosti viděl až do kuchyně.

V poslední chvíli před naším ústupem přichází mladší servírka a láká nás dál. Přece jen objednáváme a dokonce dorazí ještě dva hosté. V televizi právě běží kostarická verze “ Chcete být milionářem ?” Nakonec restaurace funguje na dobrém standardu a spokojeni odcházíme. V apartmánovém ubytování dojde konečně na červené víno 🍷 z Kanady. Na přítomnost ještěrky na pokoji si rychle zvykáme a nabíráme síly na poslední tři 3️⃣ dny výpravy, tedy jestli dokážeme koupit letenky.

Snídaně u Holandské hostitelky venku pod pergolou. Jednotně chceme sladkou variantu s vajíčky. Velké množství much se s námi přetahuje o marmeládu. Pohladíme 4 psy a jedeme směr národní park Manuel Antonio. Krátce po obědě najímáme průvodce se speciálním foťákem s mononuklearem na stativu a jdeme objevovat flóru a faunu. Průvodce radí nechodit k okraji cesty kvůli jedovatým hadům. 😉 asi 2 km chůze tam a dva zpátky nám zaberou 3 hodiny.

Zbylou půl hodinu věnujeme koupání v Pacifiku na úžasné písčité pláži se zajímavými vlnami. Průvodce nám postupně ukázal barevné kraby, agamu, kolibříka, lenochoda, termity, malé opičky i větší řvoucí opice🙉 skákající po stromech. Pokračujeme Kostarikou do městečka Golfito hotelu Casa Golfito Resort. Cestou míjíme palmové, podle pravítka vysázené háje. “Olej palmový, ten je nám putna, nutella z něj, nám nejvíc chutná”. 😋 Do hotelu přijíždíme včas, je zajímavý, ti golfisti si prostě umí užít.

Nejdůležitější událostí večera je asi to, že jsem Brunovi a Patrikovi umožnil si se mnou zahrát ping-pong 🏓. Sice se mi přitom vybily baterky na minimum, ale jiná možnost nebyla. 🥇 Vítězství není všechno, vítězství je to jediné! Ma oslavu objednávám 2x pilsen. Tequila je objednaná jen 3x. Zítra je v plánu opustit Kostariku a provést invazi do Panamy. V závěru večera se nám ještě povede koupit letenky na pozítří večer. Pro velký zájem volíme let do Barcelony s přestupem v Bogotě.